|
Martinky-Kľak Lúčanský-Nitranské Pravno-Martinky |
|
|
|
Napsal Vlastimil Bartas
|
|
Nedle, 12 z 2010 |
Je devátého července 23:36 sedím v autě napíchnutý na nezabezpečenou wifi. Sbalený, těsně před odjezdem z Bosingenu, kde jsem se byl učit vlekat. Koukám na předpověď a je jasné, že v sobotu Javoráč nedám přeci jen je to ještě kousek cesty, ale neděle by mohla vyjít na Martinky. Tam jsem ještě nikdy nebyl. Často slýchávám jaký je to fantastický terén. Hromada hodin měl bych vyrazit, ještě vzkaz na skajpa „co v neděli na martinky? kdo by jel?“
900 km v úmorném vedru za mnou a začínám domlouvat neděli. Chlapy se pochlapili a je naplánována velká akce na Martinkách. Robert, Jura, Pepíno, Milan a já. Trochu nám to komplikuje fakt, že nemůžu sehnat svoz. Po několika desítkách hovorů vše řeší sms od Matěje, že dává přednost Martinkám před vetrákem a jede s celou rodinkou a nějak to vyřešíme. Super zpráva, se těším až uvidím ty jeho malé ďáblíky zase na kopci.
Na Martinkách se musí startovat brzy 1230 je prý už pozdě. Mám nezaslouženou pověst opozdilce, tak si ráno raději přivstanu, abych tyto fámy vyvrátil a jsem u Pepína přesně v 6:50 o 10 minut později. Nic se neděje, měli jsme domluven 15 min mezičas a Pepa tu stejně ještě není. Zatím prověřuji vybavení, procházím se, poslouchám Vltavu, podřimuju, budím Pepun nakládáme, vyrážíme.
Je deset třicet, jsme pod kopcem. Zdravíme se s domácími, naložíme jednoho bezradného padáčkáře, kterého vlastní nechali napospas a vyrážíme vzhůru.
U vysílače se rozhlížím kolem, nádhera. Lákají mě stezky vedoucí po hřebenu, ale ze vzduchu to bude lepší paráda. Jdu stavit. Za chvíli přijíždí druhé auto s Robertem, Jurů a Milanem. Za několik chvil přijíždí Honza se svišťaty.
Jako první do toho skáčou padáci. Chvíli po startu se zvedají, ale ani se nestihnu otočit a je to pryč. Nakonec sedají dole u hotelu. Jako přes kopírák následuje ještě několik pokusů. Bylo zřetelné, že něco tam je, ale asi to ještě není využitelné. Úplně se mi nechce startovat jako první tak netakticky vyčkávám. Jako první z rogal do toho skáčou tři domácí. Nevybavuji si, že by se některý z nich dostal nad úroveň startu, ale drželi se, dokud nepřistál první, druhý i třetí po cca 20 minutovém letu. Opět startují někteří z padáků a ukazují, že se jde už vyzvedat. Nekrouží, prolítávají, balónují. Startuje první z našich Milan. Drží se +- v úrovni startu. Skoro bych za ním i šel, ale nechci ho vyšťouchout. Stále to není to, co jsem od Martinek očekával. V zápětí se Milan propadá. Pepíno se na to už nemohl koukat a startuje jako druhý. Na startu utichá vítr a Pepíno má něco hodně v předu a zdá se, že nabírá. Interval je hodně krátký a na startu se svižně rozfoukalo. Nejsem příliš přesvědčen, že je to někde přede mnou, ale jdu startovat.
Prakticky hned po startu lehce stoupám a dělám mírné zatáčky v klikatici. Přeci jen jsem dost blízko terénu tak se musím mít dost otevřené a vzdaluji se od místa startu, až z mírného stoupání vylítám. V zápětí se začínám propadat a musím volit ústup. Letím k žebru a koukám, jak jsou na tom ostatní. Mám to tak-tak abych doletěl k Pepovi, který se stále drží a mírně stoupá. Ještě to chci, ale zkusit nad hotelem, kde by něco mohlo být, ale když mi to nedá, nemusí se mi podařit dolítnout pod Pepu v potřebné výšce. Něco tu je tak to zkouším otočit. Je to dobré držím výšku ba mírně stoupám. s výrazným snosem se přesouvám zpět ke svahu a stoupání se zlepšuje. To už startuje i Rodert a v zápětí točíme spolu. Sleduju, jak stoupám proti ostatním a moc neexperimentuju. Jen lehce koriguju tam, kde tuším jadérko. S přibývající výškou víc vzduch očichávám, hledám jak to funguje. Robert mě už dostoupal a Pepíno je kousek nade mnou. V cca 1850 mnm dobíráme zbytky a setkáváme se ve stejné hladině. Pepa vyrazil o chvilku dřív a zkouší žebro jižněji. Společně s Robertem se vydáváme za ním.
Jsme krásně odstupňovaní já úplně vpravo Robert uprostřed a vlevo u žebra točí, hledá Pepa. Robert to taky poslal na nad nasluněné žebro já to zkusil víc u hřbetu nad rozlehlou pastvinou. Je to tady, krásný stoupák, který s výškou sílí. Ukazuju Robimu, že je to tady, ale je o kousek níž a nedaří se mu již zachytit. Pokračuje dál od hřebene po nasluněných žebrech, kde snad musí něco potkat. Dotáčím se SV snosem 2100 mnm a pokračuju dál po hřebenu. Sleduju, jak si vede Robert a je vidět, že točí v úpatí žeber a beru to jako alternativu, když se mi nebude dařit. Přál bych si, abychom letěli spolem… joo ve dvou se to lépe táhne.
Pokračuju po hřebenu až k vrcholu Hlinické Kýčery (), kde nalítám další stoupání. Nechal jsem se s ním snést za hřeben k výraznému nasluněném zářezu. Je sice trochu nevhodně orientované vůči směru větru, ale někde by to tam mohlo být. Nic méně nedaří se a zbaběle se vracím k hlavnímu hřebenu. Ztratil jsem, ale hodně výšky a v cca 1200 mnm se přidržuju v nuličce u výrazného hřebene. Zkouším se tu zdržet co to jde a čekám, že to přijde. Prosedám se a musím to řešit. Raději volím nafouklou stranu žebra před nasluněnou a už v úrovni ho přeskakuji. Přidržuji se u pastviny pro krávy. Větve se docela kymácí, asi musím vyklesat ještě víc, než mě přidrží svah. Nemám odvahu zde tratit výšku a musím se někam posunout. Vyhlížím Roberta, jestli něco neokoukám. Ještě před odletem po žebru do roviny zkouším protáhnou zatáčku zpět na Z stranu. Pomalu se loučím s možností vrátit se na oficiální přidávačku. Je to tady lepší a zkouším to ustředit. Daří se mi spojit rádiem s Matějem, ale teď se musím soustředit. Lepší se to moc mně nechce, ale nedám se několikrát přestředím a nechám se vysadit v 2200 mnm. Spojuji se s Matějem a udávám svoji polohu obec Vrícko. Spolehlivě to tu drží a vyčkávám Honzu. Pode mnou to mastí větráci, kteří mají v Prievidzi Mistrovství světa.
Matěj máknul a už je tu. Pokračujeme dál po hřebenu. Honzu to láká právě na letiště do Prievidzi a chce uhnout mimo hřeben. Po rádiu dostávám několik dobře míněných rad tak se jimi snažím řídit. Opouštíme hřeben a letíme do pánve kolem Prievidze. Z odposlechu komunikace Honzy s Ivetou jsem pochopil, že kluci neupřesnili podmínky vývozu pro auta a není jak se pro ně dostat. Ještě chvíli pokračuju s Honzou, společně dotočíme stoupák, který mě zachránil od přistání a hlásím do vysílačky, že se vracím na Martinky pro auto, třeba se mi nahoře podaří i přistát.
Pozičně jsem teď mimo hlavní hřeben, v mém směru se pomalu chystá řada kumulů. Tak toho zkusím využít. Let nazpět jde překvapivě dobře. Před přeskokem na žebro vedoucí od hlavního hřebene jsem si nabral maximální výšku a ani jí nebylo třeba. Nad hřebenem bylo silné stoupání, které mě vyneslo nad základnu některých nižších rozpadajících se mraků. Nádhera! Nádhera! Jsem tu!
Nad startem jsem dostal chuť se ještě podívat na Kriváň tak jsem pokračoval po hřebenu k Váhu. Rozhodl jsem se pokračovat na nafouknuté žebro mnou zamýšleným směrem větru, ačkoli mě lákala západně orientovaná kotlina Malého Kriváně. Měl ale jsem respekt z možného rotoru a pak problematického přistání. Raději jsem se přehoupnul přes hřeben na jeho jižní stranu a rovným letem zkoušel jedno žebírko po druhém u hruhého to zabralo a trochu jsem se v závětrné termice vyzvedal. Jakmile jsem se, ale přibližoval k vrcholové hraně žebra tak se mi stoupání ztratilo. Po neúspěšném dohledání jsem se rozhodl pro bezpečný přelet Vrútek a přistání.
Ihned po dosednutí jsem se ohlásil Pepínovi, že sedím a jsem v pořádku a jak to provedeme s autem. Chlapy se pochlapili a auta dík domorodci svezli dolů. Po jejich příjezdu jsem to ještě schytal od Jury a Milana jak jsem to s tím svozem domluvil, že budu platit taxíka.
Nakládám sa a s Pepínem vyrážíme ke Zlínu. Martinky jsou krásné, snad nejkrásnější terén co jsem u nás letěl. Už se těším na někdy příště. Letu zdar! |
|
