Rozhovor s Tomášem Braunerem.

 Dlouho jsem přemýšlel jak v úvodu tohoto dvojčlánku nejlépe představit Tomáše Braunera těm, kteří ho neznají.   Mohl jsem se rozepsat třeba o jeho sportovních úspěších a krááásně... Mateiálu je dost: přední místa ve světovém rankingu, člen reprezentace, člen MAC PARA týmu, týmu který byl v roce 2006 světově nejlepší, mistr republiky 2004, 2003, 1místo Xceara 2004...  Ale řekl jsem si NE!  Když úvodník tak krátký!  Tomáš Brauner je prostě v pohodě .

 Tomáši kdy a jak ses dostal k paraglidingu a jaké byly tvé začátky?

 V osmdesátém devátém roce jsem na Těrlické přehradě na závodech vodního lyžování viděl exhibici jednoho chlapíka z Kroměříže. Nechal se tahat za motorovým člunem na normálním skákacím padáku. Vypadalo to jednoduše a lákavě, a tak jsem pána požádal, jestli by nepřijel udělat exhibici i do našeho oddílu k Olomouci. Bylo to samozřejmě se zištným cílem svést se taky. Hned po jeho příjezdu jsme ho „pověsili na lano“, aby si mohl rychle odbýt svoji dvouminutovku slávy a mezitím co letěl jsme si stříhali kdo poletí první. Jakožto nejmenší jsem dostal šanci začít, na konec dlouhé fronty se nenápadně postavila i moje máma se slovy: „Ženský to uveze taky, nebo ne?“ Ten den neletěl jen vrátný, protože si do práce nevzal plavky. Nás ostatní to úplně dostalo. Hned by jsme se na parasailing všichni dali, kdyby nám to náš předseda nezakázal. Závistivec. Bál se létat a s ním jediným se to zřítilo.    Holt i skákací křídla nesnesou řidičky pod zadkem a fullstolujou jak divý. Předseda musel být evidentně gumovej, páč se zřítil ještě než doletěl nad vodu. Netušil jsem kolik vydrží takový lidský tělo. Předsedovo, co si tak vybavuju, muselo být absolutně stvořené pro padání. Všem se lítaní moc líbilo a myslím si, že nebýt našeho gumového, přitroublého, předsedy stal by se z nás první profesionální oddíl parasailingářů. No holt se tak nestalo a já musel hledat jinou cestu jak letět.

 Brzy jsem pochopil, že cesta za létáním vede do kopce. Vlečení za autem nad zemí nebylo to pravý ořechový. Jo a pak tu byl ještě jeden háček, padák. Pro mne, tou dobou studenta, nebylo jiné cesty než chodit po brigádách. Měl jsem dvě možnosti. Za rok brigádničení si pořídit biga za 12 000 Kčs nebo máknout dva měsíce, koupit materiál z Hedvy a spíchnout si něco sám. Zvolil jsem si druhou cestu a po dvou měsících koupil přes Svazarm z Hedvy zelenohnědý materiál. Takové barvy tehdy frčely.  Pak rychle vystopovat někoho, kdo má střihy. Tehdy to byli kluci Cirusářský, Ducháček s Andrlíkem, kteří už v té době měli „sériovou“ výrobu BIGů. Pro ty mladší, co netuší, že big byl praotec našich dnešních padáků, jen upřesňující údaj. Z biga dělá praotce našich padáků pouze a jen název-PADÁK. S ním se z kopců opravdu jen padalo. Ti lepší spadli z průměrného kopce za dvě minuty, ti horší už za minutu pětačtyřicet a ti špatní se nedokázali rozběhnout tak rychle, aby s nimi praotec BIG odletěl. No a střihy na tento úžasný stroj mě cirusáři prodali za neuvěřitelně drahý peníz – tehdy pět set korun československých. Jak jsem se naučil šít, to raději až někdy příště. První padák mi trval celý pracovní týden a to měl jen 9 komor.

 První lety probíhaly po poli, kde Pavel Cetkovský se mnou běhal, tlačil mě za prdel a já létal. Hrozně mě to bavilo, Pavla méně. Po půl hodince létání se zadýchával a byl hrozně splavenej. Tak jsem začal zkoušet létat i z kopců. Úplně první let z kopce byl docela kuriózní. Trochu jsem modelařil, studoval aerodynamiku, takže jsem o tom „spoustu“ věděl. Už na tom poli se mi BIG zdál příliš líný, tak jsem snížil úhel náběhu, suveréně, přesto že jsem na tom ještě vůbec neletěl. Jeli jsme do Karlova, tam jsem vylezl na kopec, který se jmenuje Pařezovka. Dneska bych už na něm neletěl. Tehdá mi vůbec nepřišlo, že je to malý a nevhodný kopec. To že není kam přistát, jsem vůbec neřešil. Vylezl jsem nahoru a ono foukalo. Minimálně šestka, ale z boku. Věděl jsem dobře, že tam bude rotor, při modelaření jsem ho využíval. Tak jsem si udělal obrázek, fouká z prava, takže vítr bude u té pravé strany stromů padat, ale u té levé strany mě to zvedne. Roztáhl jsem padák a k rozběhu se nachystal na levé straně. Pak jsem se začal rozbíhat. Ten kopec je dlouhý tak devět set metrů. Prvních čtyři sta padesát metrů jsem běžel bez jediné známky letu. Kamarád, který tam stál a pokuřoval cigáro, se potutelně usmíval. Z ničeho nic ty rotory opravdu zafungovaly. Milej BIG se vznesl, z místa, vyletěl nad stromy, tam se zavlnil jak harmonika a na návětrné straně u lesa mě to vyplivlo. Grandiózní přistání – zem se zachvěla. Celé to trvalo tak tři vteřiny. Kamarádovi údivem vypadlo cigáro z pusy. Já jsem si mohl do deníčku napsat, silný vítr z boku nebrat, model větroně se chová přece jenom trochu jinak než křídlo ušité „z hedvabí z Hedvy“. Tak jsem začal lítat na té Pařezovce. Při prvním letu, kdy jsem ji sletěl, jsem se snesl do vesnice do nějaké zahrádky. Není tam kam přistát, dodnes nechápu, že jsem se nebál a že jsem vůbec nemyslel na to, kam budu přistávat. Důležité bylo odstartovat.

 Zajímavé taky bylo jak jsem se učil startovat. Při startu jsem držel áčka v ruce a zbytek šňůr jsem měl pod rukou. Když se padák zvedl, tak jsem musel ruce, které byly mezi áčkovýma a béčkovýma popruhama, složitě vymotat a chytat řidičky. Při třetím, čtvrtém startu nefoukalo a já jen běžel po Pařezovce dolů. Přestože měl svah sklon padesát stupňů, tak nepřibrzděný BIG nechtěl letět. Řítil jsem se ukrutnou rychlostí na takovou teréní bouli. Reflexivně jsem se chytil popruhů, naštěstí poslední řady. Tím jsem zvýšil úhel náběhu. Zafungovalo to jako přibrzdění řidičkami nebo ještě líp, padák se navztlakoval a já letěl. První věc, ktero jsem udělal po přistání byl zápis do deníčku. Supr manévr, je vhodné při startu stahovat poslední řadu popruhů.

 Pak přišly výlety na Stráník. Na Stráníku jsem dokonce chvilku držel „rekord“ v délce letu, pětačtyřicet minut. Dodnes jsem se nepřiznal, že chtěný let byl jen pět minut a zbývajících čtyřicet minut byl boj o přistání. Visel jsem na jižní straně zapíchnutý u vysílače, držel stažený áčka, abych padák narychlil a pořád mě to přefukovalo. Pak mě to mezi poryvama pustilo dolů. Po týdnu, když jsem začal hýbat rukama jsem si udělal první speed na padák. Vzal jsem jachtařské záseky a kladky, našil  jsem je dopředu na áčkové popruhy a kladkový speedo trim byl na světě.

 Další věc, co jsem si dodělal, tak to byl sedák. Skvělá věc. Člověk nemusel za letu pořád viset za koule.  Doma jsem lehl na karimatku, brácha mě obkreslil, pak jsem to obstřihl, přišil k tomu tisíce popruhů a vytvořil si první „sedačku“. Když jsem po svém rekordu dojel znovu na Stráník, došel za mnou nějaký chlap a říká: „Ten padák chci.“ Já na to: „Jak to chci, ten padák je můj.“ „Já ho koupím.“ „Ale to je můj padák, neprodám.“ „Dám ti za něj dvanáct a půl tisíc.“ „Dobře je tvůj.“ Potom jsem dal ve svém zaměstnávní v Agrostroji hodinovou výpověď a začal šít padáky.

 Další osudnou  událostí bylo setkání s Břéťou Bartošíkem. To už jsem pár padáků vyrobil a Břéťa se mě ptal jestli jsem už zkoušel negativku. „Jakou negativku, co to je?“ „Jestli ty tvoje padáky neumí negativku, tak je nemůžeš prodávat.“, řekl kategoricky Břéťa. Popsal mi, co to je negativka a jak se dělá. „To dáš jednu řidičku prudce pod zadek a čekáš co to udělá. Jak se to roztočí, tak to je negativka, když to pustíš a padák letí dál, tak je to v pořádku. Když se ti ve šňůrách udělají takové copy (dneska tomu říkáme twisty), tak je to v hajzlu. To se ten padák nemůže prodávat. Pokud máš štěstí, tak o tom můžeš někomu i vyprávět.“ (Tenkrát žádné záložní padáky ani chrániče páteře nebyly). Obdařený touto informací jsem dojel v zimě do Jeseníků, zaletěl nad smrky. „Smrky jsou měkké, smrky jsou v pohodě“, řekl jsem si a začal dělat negativky jak mi je vysvětlil Břéťa. Ruku prudce pod zadek, padák chvilku nic a pak se prudce otočil, pustil jsem to a padák letěl dál. Super. Závěr celého dne a poučení do deníčku. Negativka = skvělý vyklesávací manévr, možno použít při manévrování na přistání v omezeném prostoru. Takže negativkou jsme prošli zdárně.

 Jaké byly Tomáši tvé první závody?

 Na první závody vzpomínám rád, protože jsem na ně jel se Sprintem. To byl padák, který jsem si sám navrhnul a vlastnoručně ušil. Byl na svoji dobu „hodně“ štíhlý a tak létal trochu líp, než ostatní padáky. Konkurencí tehdy byly Acordy od Junkers profil a Boomerang, který měl naprosto nový brus Albatros. Můj Sprint měl jeden defekt. Při navrhování profilu se vloudila chybička a místo původní výšky profilu 16 % se mi zalíbilo 12,9 % což byl docela nizoučký profil. Padák na podzim létal výborně a byl docela rychlý. Nepatřil ale mezi nejstabilnější. Na to jsem však přišel až na jaře a celý jsem ho předělal. Tenkrát na těch podzimních závodech byly disciplíny hodně technické. Například házení pytlíku s pískem do předem určeného místa. Pamatuji si zoufalého Radka Šimoníka, kterému po startu praskl pytlíček, písek se mu vysypal a on se snažil, aby prázdný pytlík s jeho číslem doplachtil do vymezeného čtverce. Dále se soutěžilo na přesnost přistání a na výdrž. Tu jsem vyhrál, protože můj padák svahoval i když ostatní už jen slétávali.

 A první závody, kdy se už někam letělo?

 To byl zase Stráník. Tyhle závody vyhrál ojedinělým, nečekaným a nikým nepředpokládaným výkonem, přeletem dlouhým jednatřicet kilometrů, Jarda Grulich. Udělaly se dobré podmínky, startovali jsme ze severu, vítr foukal ze začátku tak na hraně letovosti našich strojů. Odstartovala partička čtyř lidí, zvedli se ve stoupáku a odletěli někam za Váh. Jarda se píchl pod kumuly a letěl pořád dál a dál a dál. Až mu to připadalo absurdní, když nepoznával tu krajinu pod sebou. Jednatřicet kilometrů. Večer pak byla obrovská párty, všichni zapíjeli novou epochu paraglidingu, jedenatřicet kilometrů........   Závodníci odletěli ten den jenom čtyři a na uznání platnosti kola jich muselo být pět. Mezitím začalo už dunět a my jsme se na startu hecovali, kdo do toho půjde a uletí aspoň minimálku pět kilometrů. Nakonec jsem se nechal ukecat a letěl jsem. Uletěl jsem minimálku, někam za Váh a to byl můj první přelet. Spíš to byl takový záfuk. Jeden stoupák a potom jsem už jen plachtil rovně. Potkával jsem „jenom“ desetinkové stoupáky. Tehdy jsem ale nevěděl, že je musím točit. Všem jsem tvrdil, že půlmetrový stoupák není stoupák, který by mě mohl zvednout. Tehdy Miloš Sýkora říkal: „Ne ne ne, půlmetrový stoupák je už silný stoupák, uvidíš časem, že budeš rád i za půl metry“.