Jednoho dne jsem u piva dostal od bratra mého kamaráda Vojty otázku: „Chtěl bys letět na paraglidu?“ Já odpověděl se zděšeným hlasem i výrazem v obličeji: „Vždyť jsem na vozíku a navíc se bojím výšek. Copak já mohu letět na paraglidu? A co to ten paraglide přesně je?“ Po této otázce mně bylo snad do posledního puntíku vysvětleno co je to paraglide a jak se na tom létá… A že jde letět i s vozíkem!  Ale ani po této přednášce jsem si vůbec nedovedl představit sebe s vozíkem viset někde kilometr nad zemí na jakémsi padáku.  V duchu jsem si říkal, že bych chtěl vidět toho dobrodruha, který by si vzal dobrovolně vozíčkáře „tam nahoru“. Diskuse okolo paraglidu utichla a po pár pivech jsme se rozešli domů…

 Uteklo pár týdnů, během kterých mi sem tam přišel na mysl i let na paraglidu . V duchu jsem si představoval, jak létám nad krajinou, poháněn jenom vzduchem, který mi ošlehává tváře, a já si to bez mrknutí oka užívám.  Ale vkrádaly se i katastrofické scénáře, že se zavře plachta nebo že volají hasiče, aby sundali vozíčkáře namotaného i s padákem a pilotem na jehličnanu kdesi v lesích.
Anebo že budeme tak těžcí, že postupně během letu popraskají všechna lanka a my se zřítíme na louku nebo ještě lépe do rybníka. A spousta jiných scénářů…

 Jednoho dne, ke konci dubna, zavolal Vojta, jestli chci zkusit ten paraglide, že by mohlo být dobré počasí. Slovo dalo slovo, a tak jsme ještě s jedním  paraglidistou a dvěma paraglidy, kamerou a hromadou bagáže vyrazili směr Kunčice pod Ondřejníkem, nedaleko Frenštátu pod Radhoštěm.
Celou cestu bylo celkem pěkné počasí, ale jak jsme přijeli do Kunčic, zatáhlo se a začalo pršet a to vydrželo až do nedělního odjezdu, takže s létáním na paraglidech byl pro tento víkend konec.
Do prázdnin proběhlo ještě několik málo pokusů vyrazit na paraglide, ale nevyšel ani jeden.
Uběhl bezmála rok od první návštěvy Kunčic pod Ondřejníkem a já už skoro na paragliding zapomněl. Zase se ozval Vojta, že s bratrem vyrážejí zase směr Kunčice, ať jedu taky. Mělo to ale háček, musel jsem jet sám z Prahy na Vsetín vlakem a už to bylo pro mě velké dobrodružství. (Naštěstí domů, zpět do Prahy už budu moc jet autem s nimi, jestli šťastně přistanu, říkal jsem si.) 

 A stalo se. V pátek odpoledne jsem vyrazil na cestu vlakem z Prahy, hlavního nádraží, na Vsetín, kde jsme se měli večer setkat. Vše ale nakonec bylo jinak, kamarádi přijeli díky obří zácpě na D1 až pozdě v noci. Na nádraží mě vyzvedla naše valašská kamarádka Jitka, která nejen, že zabránila, abych odcestoval vlakem ČD až na Slovensko a nocoval někde jako bezdomovec, ale poskytla mi přes noc i azyl u nich doma. V sobotu jsme se konečně setkali s Vojtou a Járou a společně po roce vyrazili tranzitem z dob krále Klacka, směr Kunčice pod Ondřejníkem.  Za hodinku jsme byli na místě. Začalo čekání na správný vítr a moje tepová frekvence se začala zvyšovat. Po chvilce jsme se setkali s Jiřím Večerkem, oním dobrodruhem (tandempilotem ), který mě vezme do oblak. Po chvilce povídání bylo jasné, že ani tento víkend nebude tím mým prvním leteckým. Nebylo to pravé počasí na let. Rozešli jsme se s tím, že se uvidíme za týden a bude-li počasí, tak poletíme.  

 Aby moje touha letět na paraglidu byla ještě vetší a také, abych se něco o paraglidu a lidech kolem tohoto celkem adrenalinového sportu dozvěděl, jel jsem ještě druhý den s kamarády na Javorový Vrch nedaleko Třince. Co vám budu povídat, tolik paraglidistů pohromadě jsem ještě v životě neviděl. A co teprve až se dostane většina, včetně bratrů Vojty a Járy na tandemu nahoru, to bude úžasné. Sice to trvalo ještě dlouho, ale byli tam postupně všichni. V jednu chvíli jsem jich tam napočítal třicet! A mně málem upadl ukazováček pravé ruky, jak jsem jako o závod mačkal spoušť na svém foťáku. Aby taky ne, když bylo pořád co fotit!   
 
 Koukáním na všechny ty paraglidisty a rogalisty, kteří se kolem mě hemžili na nebi i na zemi, čas pěkně ubíhal. Nakonec jsem po návratu kamarádů z letu zjistil, že jsem tam v tom poměrně chladném počasí vydržel za podpory vodní dýmky a piva čtyři hodiny ;-) Nastalo pozdní odpoledne a nám nezbývalo než se vydat na pěkně dlouhou cestu domu do Prahy. 

 Týden uběhl jako voda v řece a já, čím víc se blížil víkend, byl nervóznější a víc jsem myslel na to, jestli matka příroda, inspektor provozu LAA ČR a tandem pilot v jedné osobě Jiří Večerek dovolí, abych se na naši krásnou zemi podíval z výšky. Konečně byl čtvrtek. Hned po práci jsem letěl jak utržený z řetězu domů zabalit všechny věci, abych se v pátek nezdržoval a mohl s Vojtou (kamarádem a kameramanem) a Járou (jeho bratrem - pilotem) zase vyrazit směr Morava.

 Konečně tu byl vytoužený pátek a já hned po práci vyrazil pro Vojtu a Járu a vydali jsme se směr Brno a dál, do našeho cílového města Vsetín. Pro jistotu jsme vyměnili dodávku, která už měla svá nejlepší léta za sebou za jiný, mnohem pohodlnější a bezpečnější, i když trošku slabší vůz. Pro jistotu zvolili kluci trošku jinou trasu, to abychom nedopadli jako oni před týdnem, kdy uvízli na D1 na několik hodin v dopravní zácpě. Po 4,5 hodinách jsme dorazili na Vsetín k naší kamarádce Jitce, kde jsme přespali a která se o nás s maminkou královsky starala. Ještě večer se ozval Jiří, že s meteorologickými podmínkami to vypadá zatím dobře. Bylo tam jen jedno „ale“:nepoletíme na našem území, přesuneme se zhruba o 100 kilometrů dál na východ, tedy na Slovensko, k městu Žilina na kopec Straník, který se nachází naproti nové obří továrně automobilky KIA. Celou noc jsem snad nemyslel na nic jiného, než na to, že snad zítra poletím.

 V sobotu v 6:30 h nemilosrdně začaly zvonit postupně snad všechny budíky a mobily, co byly v domě. Samozřejmě vstávat se nechtělo nikomu. Čas nás ale tlačil neb Jiří nařídil být na místě v 9:00 h. Začalo tedy horečnaté vstávání, snídání (což se mě netýkalo, samou nervozitou jsem nebyl schopen nic sníst) a vzájemné se popohánění.
Konečně sedíme všichni v autě a probíhá poslední kontrola věcí - bundy, rukavice, brýle, kamera, glaid pro tandem pilota a kameramana atd… Všechno máme, tak ještě rozloučení s Jitkou a její maminkou a honem směr Slovensko.

 Po krátké chvíli zjišťujeme, že by to chtělo ženu, nejlépe odvážnou, která se nebojí vyrazit se třemi muži na Slovensko a k tomu na paraglidy. Vojta vzpomněl na svoji kamarádku Věrku. Naštěstí Věrka bydlí cestou na Slovensko, takže nenastala žádná zajížďka ani velké zdržení. Věrka je mezitím v pozoru připravena před domem. „Tak šup šup“, popoháním všechny,“ žádné zdržování, ať tam dorazíme včas!“ Vojta usedá za volant a pěkně na to občas dupne, abychom nahnali ztracený čas. I v tom letu stíháme vnímat krásu okolní krajiny. Vojta ztracený čas rychle dohnal, a tak jsme se kolem tři čtvrtě na devět objevili v Žilině. Po chvilce hledání v mapách jsme trefili pod kopec Straník. Jiří byl už na místě.
Nastala fáze přepravy na vrchol kopce. Moje auto to i pod rukama zkušeného řidiče Vojty odmítalo vyjet. Vyměnili jsme auto za podstatně silnějšího Jiřího fordíka. Fordík s Jiřím za volantem, vyjel hned na poprvé. Nahoře téměř nikdo, výhled nádherný (tedy až na automobilku KIA přímo pod námi).  V pozadí zasněžené vrcholky Malé Fatry, slunečno, vítr tak akorát.

 Začínám podrobněji studovat Jiřího vozítko, které mi má pomoct dostat se nahoru. Vozítko je to bytelné, kola taky pořádná, přezek snad několik desítek. Po jejich použití by nevypadla z vozítka ani myš. Začínám tedy věřit, že je to bezpečné a usedám do jeho sedačky, která je původně vyrobena pro monoski (speciální lyže pro vozíčkáře). Sedačka je sice trošku těsná, ale dá se to bez problémů vydržet. 
Jiří se ujímá přezek a začíná je připevňovat všude kolem mě. Přezky postupně přibývají a já získávám dojem, že přes tu hromadu nic neuvidím a že se sotva nadechnu. Po dohodě s Jiřím některé nadbytečné přezky sundáváme.
 Po několikeré důkladné kontrole všeho možného na vozítku Jiří konstatuje, že je vše OK. Ještě několikerá kontrola vyvážení sedačky a jde se pomalu na věc. Od Jiřího dostávám poslední instrukce, helmu, navigační zařízení. Jiří zapne kombinézu, nasadí brýle, helmu, sedačku se záložním padákem a nakonec to hlavní - obrovsky žlutý padák, který leží za námi na zemi. Jirka hlásí, že máme všechno, pro svůj klid se ještě ptám, jestli jsme opravdu k sobě připoutaní ...Start a můj sen se nezadržitelně blíží, tepová frekvence se rapidně zvyšuje, věci okolo skoro nevnímám.

 Kamarád Vojta ještě těsně před startem přibíhá s kamerou natočit naše pocity před startem. „Natočeno“, hlásí Vojta, kolem se začíná srocovat hlouček našich přátel. Dozvídám se od něj, že jeden z jeho kamarádů je lékař a druhý je členem hradní stráže a kamarádka že je fyzioterapeutka. Vojtova kamarádka Věrka je pro změnu zdravotník. Takže – bezpečné zázemí. Nevím, jestli mě to uklidnilo.

 Pomalu a jistě se přesouváme za pomoci dvou mužů, přidržujících vozítko aby se nekontrolovatelně nerozjelo, po zemi na hranu kopce. Jiří se mě naposledy ptá, jestli je vše ok. Odpovídám, že ano.
Najednou ze mě veškerá nervozita spadla, tep se uklidnil a já byl v pohodě. Věřím, že to všechno „v pohodě“ je díky tomu, že Jiří vše nesčetněkrát s kolegy piloty zkontroloval a byl v pohodě, stejně jako všichni kolem. Získal tak moji důvěru, že je opravdu vše v pořádku a je to ten člověk, se kterým se mám do tohoto dobrodružství pustit. Však aby taky nebylo, nejde jen o bezpečnost moji, ale i jeho a navíc je to inspektor provozu LAA ČR (takže ví, co dělá). 

 Jsme na hraně kopce. Kluci drží vozík, abychom nesjeli dolů. Jiří naposledy kontroluje padák za námi. Nastává hrobové ticho a pekelné soustředění. V tuto chvíli vnímám jen Vojtu, kterého vidím kousek před námi s kamerou v ruce. Najednou dává Jiří povel našim dvěma pomocníkům, Honzovi a Járovi, k roztlačení vozítka. Nevím, jestli mám teď omdlít nebo mít radost a kochat se přírodou či se snad začít modlit. Zvolil jsem poslední možnost. Než jsem se nadechl a začal se modlit za to, ať to vše dobře dopadne, tak jsme se „odlepili od země“.

 Ještě jsem se nevzpamatoval ze startu a byli jsme už docela daleko od kopce.
Ze začátku to s námi docela nepříjemně houpalo ze strany na stranu a můj žaludek z takového houpání nebyl zrovna nadšen. Během chvíle se podařilo paraglide  srovnat. Vystoupali jsme do větší výšky a odletěli jsme ještě více od kopce, kde to s námi tolik nehoupalo.
Vítr foukal silně, naštěstí jsme byli na let dobře vybaveni, zima nám nebylo.
MŮJ SEN SE SPLNIL! Letěl jsem! Užíval jsem si nádhernou scenérii Malé Fatry, slunce, vítr, klídek. Prostě to byl báječný a nezapomenutelný zážitek, který si budu pamatovat do konce života!

 Bude-li zase někdy příležitost s Jirkou letět, určitě do toho (teď už bez obav) půjdu. Všem, kteří by byť jen trošku uvažovali, že by to zkusili, přeji, aby počáteční strach a nejistotu rychle překonali a naplno šli do toho. STOJÍ TO TOTIŽ ZA TO!
 A za překonání sebe sama jistě taky.

 Jirkovi a všem úžasným lidem kolem, kteří pomáhali zrealizovat a zdokumentovat tento pro mě nezapomenutelný let, velice děkuji za fantastický zážitek!
Díky ;-)   

Video z letu si můžete prohlédnout -zde.

Fotografie naleznete ve fotogalerii pod názvem Paragliding paraplegiků