 Tak konečně jsem se dočkal. Sedím v autě a vyrážím s partou Rožnováků na osumnácti denní, čistě lítací výlet do Francie a Španělska. Přirozenou hranici mezi těmito státy tvoří nádherné pohoří táhnoucí se od Atlantiku po Středozemní moře. Tenhle 300 km dlouhý horský masív byl hlavním magnetem naší cesty.
Začalo to jako vždycky, nonstop noční jízdou po dálnici někam na jih. Bylo skvělé, že na rozdíl od prodloužených víkendů s padákem v Alpách jsme tentokrát vůbec neřešili počasí. Během 2 týdnů musí být alespoň pár dní pěkně, zvlášť když ve Středomoří je v létě pěkně (rozuměj letovo) skoro pořád. Pravda, když jsem si pár dní před odjezdem přečetl v jednom z průvodců, že ideální doba na návštěvu Pyrenejí je červen, srpen a září (taky máte pocit, že ta posloupnost trochu nesedí), protože v červenci (ach tak) je nestálé počasí, trochu můj optimismus ochladl. Tyto hory jsem navštívil asi desetkrát a počasí mi tu přišlo stabilní (stabilně dobré, vzduch stabilně instabilní), ale v sedmém měsíci roku jsem tu čest opravdu neměl. Před kamarády jsem onu znepokojující větu raději nezmínil, nač je zbytečně stresovat. Ostatně pro červenec jako nejvhodnější měsíc se celkem důrazně vyjádřili pánové Cyril a Metoděj.
Takže jsme před sebou měli 18 nádherných dní pouze k létání. K mé velké radosti jsem si v kufru auta vezl pouze mého milovaného Intoxe a dvě sedačky (proč, povím později), zatímco druhý miláček Pasha II zůstal doma – měl jsem ho za poslední měsíce plné zuby, vídali jsme se až příliš často. Zato třetího (teda vlastně prvního) miláčka Alici jsem poslední měsíce vídal velmi zřídka, ale zůstala taktéž doma. Příliš milenek v autě nedělá dobrotu.
Bylo nás 5 relativně zkušených, kromě mne mladých, lítačů z Rožnova a jeden relativně zkušený řidič z Ostravy. Vzít sebou zadarmo na výlet nějakého řidiče, který nelítá, je už osvědčená praxe. Pokud ovšem zvolíte za cíl výletu dostatečně termicky aktivní místa, kde o turbulence není nouze, rekrutuje se řidič z pilotů většinou brzy. Takže docela brzy se naše složení trochu upravilo na 4+2, což vzhledem k tomu, že jsme měli dvě auta, byl poměr takřka ideální.
Zdá se vám ten úvod nějaký dlouhý a není to moc o létání? Vězte, že cesta do Annecy byla ještě delší. Annecy
 Staré dobré Annecy nás nezklamalo. Dopoledne procházka po starém městě, pro ty, co nevydrží půl dne bez vody, koupání a pak nahoru na start. Počasí bylo dobré, lidí na startu docela dost, ale místa je i ve vzduchu pro všechny spousta. Chvíli po našem příchodu to někdo nehezky přetáhl přímo před startem a skončil v lese. Let byl taková místní klasika, pozvedat se nad hřeben za startem, přeskok na zuby, zvednout se podél skal až nad ně. Potom krásný dlouhý přeskok v klidném vzduchu na půl speedu přes jezero – učiněný vyhlídkový let. Pak jsem se škrábal podél hřebene nad Saint Jorioz. Hřeben je skalnatý a porostlý stromy, orientovaný na západ a v odpoledním slunci krásně nosí. Chce to ale trochu trpělivosti, točit se dá většinou až nad hřebenem. Stoupáky navíc bývají skloněné směrem od jezera čili v podstatě rovnoběžně se hřebenem. Chtěl jsem letět dál na jihovýchod ve směru hřebene, nemohl jsem se však pořádně zvednout. Docela jsem se natrápil, když jsem musel třikrát letět přes dráty VN, které překonávají hřeben v malém sedélku. Nakonec však přišel pořádný šprajc (nebo se mi konečně podařilo něco ustředit, těžko říct) s největším dostupem dne, tuším asi do 2800 m a já jsem si mohl udělat výlet kousek nad údolím, kde jsem to ještě neznal. Pak zase „kochací“ přeskok, přes novou obrovskou přistávačku s luxusním zázemím, zpátky pod start. Abych si užil taky trochu sportu, vysvahoval a vytočil jsem v rozbitém vzduchu skoro z hladiny jezera 500 nad start a uzavřel trojúhelník. Všichni jsme se potkali na travnaté pláži a příjemně si zaplavali v čisté sladké vodě. Příjemné rozlítání ve stoupácích 3-5 m/s. Na spaní jsme našli krásnou loučku, skrytou v lese u řeky - luxus. Saint Hilaire
 Protože počasí v Pyrenejích nevypadalo zatím dle předpovědi nic moc, rozhodli jsme se nespěchat a vyrazili další den jen pár desítek km na jih.
Saint Hilaire pro mě bylo (a je) tak trochu magické a legendární místo, které znám z moc povedených filmů Guillauma Brousta, které mám rád hlavně pro jejich atmosféru. Těšil jsem se, že ji teď zažiju osobně a nebyl jsem zklamán.
Startovačka se nachází v obci Saint Hilaire du Touvet na sever od Grenoblu v masívu NP Chartreuse, dostupné v pohodě autem z N90. Představte si široké údolí lemované velmi prudkými 2500 metrů vysokými stěnami. Ve třetinové výšce stěny je několik set metrů široká terasa tvořená pastvinami a malými vesnicemi, která se táhne v délce několika kilometrů. Saint Hilaire je položeno právě na této terase, přistávačka je dole v hlavním údolí. Startovačky jsou dvě, jedna přímo u horní stanice zubačky, která jezdí z údolí a druhá o pár set metrů na sever kousek od hlavního parkoviště v centru. Obě startovačky jsou ve stejné výšce a zhruba na stejný směr – z jedné na druhou je vidět. Přímo pod startem jsou kolmé skalní stěny ideální zdroj termiky. Orientace hřebene je jihovýchodní, nejlepší létání je tedy brzo po poledni, ale vyhřáté skály fungují až do večera.
Sedíme na startu ve stínu pod stromy, pohoda jak ve filmu, je cítit snad i ta vůně hořící trávy. Ve vzduchu je to zatím takové nijaké, v úrovni startu se motá ve  vzduchu tak deset padáků, jeden lítá jak prase – skoro jako na Javorníku když to je na udržení, ale moc to nechodí. Postupně se to zlepšuje a tak po výměně šňůry podřené ještě někde doma jdu do toho. Je to docela rozbité, rychle nahoru, rychle dolů, ale funguje to spolehlivě. Chvíli se seznamuji s terénem a pak si dávám jasný úkol – zvednout se až nad hlavní hřeben nad startem v cca 2000 m.n.m. a prohlédnout si náhorní planinu, kde jsme si předloni s Alicí udělali pěknou tůru (končila bohužel v základně, takže z výhledu na Grenoble nebylo nic). Nebylo to jednoduché, zvedal jsem se z úrovně startu několikrát, stoupáky končily většinou v půlce kopce. Po 2 hodinách jsem se dostal až k horním skalám a myslel že mám vyhráno – nikoli. U skal to chodilo, ale nad ně jsem se nevyškrábal, chybělo 50, 100 metrů. Bylo to o to horší, že tak 200, 300 m nade mnou bylo několik padáků, které lítaly nad celým hřebenem mnoho kilometrů. Prý většinou startují z jiné startovačky na druhé straně hřebene, položené mnohem výš. Ale vyškrábat se nahoru jistě lze, příště. I tak to byly krásné 3 hodinky ve vzduchu, skály jsou tu vápencové, zbarvené od bílé po červenou, hluboko dole v údolí Grenoble, pěkné místo. Všichni jsme si to užili a vyrazili na delší, noční přejezd do Pyrenejí. |
