Příjezd do Španělska byl úchvatný. Hranici jsme proťali v sedle 2000m vysoko v horách. Z francouzské strany se valila hustá bílá mlha, ve Španělsku zapadalo slunce a ozařovalo bílé skály v okolí Isaby. Zpátky do reality nás vrátila zima, vyskákali jsme v kraťasech z aut, abychom se pokochali, a venku byly 4 stupně. Nocleh byl, jak jinak, těžká romantika – spali jsme pod staletými ořešáky u řeky plné raků překlenuté kamenným mostkem. Málem jsem tu už viděl Hemingwaye s rybářským prutem. Naštěstí jsme se s Danečkem stihli před usnutím pohádat o smysl nízkoenergetických domů a mohli jít normálně spát.
 Pyreneje jsou na této straně hor vyprahlejší a drsnější - čím jižněji od hlavního hřebene, tím méně vláhy. Ve větších výškách jsou stráně ještě zelené, ale směrem do rovin se krajina mění spíš v polopoušť a vítězí barva hnědá. Odpovídají tomu i letové podmínky, horký vzduch se tetelí nad rozpálenou půdou, stoupáky jsou silné a dravé, na variu nejčastěji vidíte hodnoty 4-7 (do plusu i mínusu). Mraky jak z učebnice, ale do základny se dostává těžko. Řekl bych podmínky pro znalé a zkušenější.
 Bohužel nás trochu tlačí čas a tak vynecháváme terén v okolí Isaby. Krajinu v tomto místě jsem si zamiloval při loňské návštěvě udolí Ansó a Hecho. Nezvykle zelená údolí, bělostné vápencové skály a nezvyklá architektura mi učarovaly. Našel jsem na netu o údolí vedle dvě startovačky a těšil se na objevování neznámého. Tak příště, fakt nestíháme.
Volíme až další bod programu, hlavně mezi rogalisty profláknutý Lumbier. Startuje se od vysílačů na hřebeni nad přehradou Yesa, východně od města. Na start se vyjíždí zezadu zapomenutou a dlouhou silnicí N2201. Charakterem to tu připomíná Liak, dlouhý, zalesněný hřeben prorostlý červenými skalami nad širokým plochým údolím. Nervózně posedáváme na startu, podmínky jsou ideální – na modrém nebi naskakují kumulky, na několika místech točí tak 20-40 orlosupů, dýchá na komoru a občas termicky celkem přifoukne. Má to jediný háček – jsme tu všichni poprvé a při těchto ideálních podmínkách tu nikdo jiný není! Naštěstí tak za půl hodiny přijíždí parta místních rogalistů. Dozvídám se, že podmínky jsou ideální a že do hodiny to chce být ve vzduchu – později vítr zesiluje a starty jsou obtížné (moře není až tak daleko). Posílají nás na padáčkářský start ležící asi o 200m níže (a asi půl km zpátky po cestě), kde na rozdíl od zdejších ostrých kamenů je tam pěkná tráva.
Nevím jestli znáte ten pocit, stojíte na startu, vše je ideální, ale startujete jako úplně první. Je to úplně jiné, než když už před vámi někdo létá. No co už, nikomu se moc nechce, není na co čekat a někdo musí být první. Srdce mi buší, žaludek stažený. Jakmile jsem ve vzduchu, přestávám mít na nějaký strach čas. Podmínky jsou živé, ale čitelné a po pár minutách jsem 500 m nad startem a volám vysílačkou, že je vše OK. Levituju nad  hřebenem, čekám na ostatní. Nikdo mi na návrh, ať někam letíme, neodpovídá a tak to pouštím podél hřebene. Není to až tak jednoduché, jak jsem čekal. Stoupáky chodí pěkně, ale nemůžu se znova příliš zvednout (fouká a stoupáky se zřejmě nad hranou ohýbají za hřeben. Předháním se s orly, kupodivu někdy vyhrávají oni, jindy zase já. Nevyplácí se vždy je slepě kopírovat, chce to taky poslouchat vario a instinkt. Na konci hřebene (v úrovni ústí přehrady) se konečně pořádně zvedám skoro do základny (výšku už si nepamatuju) a mohu se více soustředit na krajinu pode mnou a hory podél mne. Dál už to byla nádherná jízda pod kumuly se super výhledy na hlavní hřeben Pyrenejí. Šprajcy byly silné, klesáky taky. Letěl jsem směrem na západ a moje dostupy se s přibývající dobou postupně snižovaly (základny nikoli). Věděl jsem, že se pohybuji ve směru naší další cesty a GPS žádné zakázané prostory neukazovala, takže mne nic neomezovalo. Po 3 hodinách letu jsem u města Jaca 15 minut bojoval na několikasetmetrovém hřebínku, dobojoval a přistál v levandulovém poli. Dalo to 53 km přímé vzdálenosti a krajinově jeden z mých nejhezčích letů.
 Miluji přistání na místě, kde jsem nikdy v životě nebyl. Připadám si jako návštěvník, co spadl z nebe. Prošel jsem se po městě, nasál atmosféru, nakoupil nějaké olivy na trhu a v parku počkal na kluky. Ti posedali většinou kolem přehrady, každý si ten den užil. Ode dneška jsme měli už dva řidiče.

 Castejón de Sos
Ráno mě vzbudila liška, procházela se mezi chaoticky rozloženými spáči a věcmi (večer nějaké to víno padlo) a žrala vše, na co přišla. Bylo to kdesi uprostřed hor, kde lišky dávaly dobré ráno. Kousek odtud leželo Castejón de Sos, nejznámější startoviště v Pyrenejích, dějiště mistrovství světa v roce 1998. Byl jsem tu už mockrát, létal jsem tu jednou, jindy jsem bez padáku jen záviděl těm ve vzduchu. Zamířili jsme najisto do kempu Alto Esera, hned u přistávačky. Přímo od recepce jezdí za 8 EUR terénní taxi na start. Startů je několik, ten nejvyšší a dle mne nejlepší start je na jih obrácené Lirri (2600 m.n.m.). Jede se tam asi hodinu po dost rozbité šotolinové cestě.
 Na startu je pár kurzíků, 2 tandemisti a několik místních lítačů. Vrchem fouká sever, na startu díky katabázi krásně proti. Dozvídáme se, že při severní situaci se tu ještě před pár lety nelítalo a dostáváme radu , ať se nezvedáme moc nad hřeben. Kurzíci nám ukazují, že termika pracuje spolehlivě, není na co čekat. Start tvoří obrovská travnatá pláň. Je docela mírná, takže jsem se docela proběhl. Pár set metrů pod startem je skalní kotel, který dává skoro pořád. Po pár minutách mám zhruba představu o snosu větru a za chvíli jsem v úrovni hřebene. Vylétám ze stoupáku a před startem nalétám do dalšího. Zase výška hřebene, mraky ještě vysoko, no co, zkusím to – svět se nezboří (padák asi jo). Termika je dnes, jak jinak vcelku ostrá, nad hřebínkem čekám výprask. Řidičky pevně v rukou, prdel stažená, smysly napjaté a ...nic. Už vidím zaledněné Pico de Aneto. Ve výšce 3200 mi dochází, že žádný velký střih se dnes asi konat nebude, vítr se akorát stáčí na západní. Okolí Castejonu jsem si pěkně prolítal loni, výška je slušná, nezbývá než vyrazit na výlet. Zkouším vysílačkou najít parťáka, nikdo se nechytá. Daneček chtěl letět se mnou, ale rádio si zapomněl zapnout. Pouštím to tedy sám ve směru hlavní hřebene na západ. Byla to nádherná jízda. Krajina je vyloženě horská – ostré svahy, hluboká údolí, sem tam nějaká louka na přistání. Kamenné vesničky, některé opuštěné, zříceniny hradů a všude kolem nádherné hory. Nebylo to určitě zadarmo, klesáky odpovídaly stoupákům, několikrát jsem se zvedal z půlky údolí, abych vzápětí vystřelil přes 3 000m.
 Letím nad hřebenem na půl speedu a mám takový ten zvlaštní pocit, že se na mě někdo dívá. Ohlédnu se a těsně za mnou letí orel. Točení stoupáku s dravci není nic neobvyklého, ale takovýhle přeskok křídlo na křídlo?Strávili jsme spolu minimálně 10 minut, nádherných 10 minut. Pak jsme si pomohli najít šprajc a od té doby jsem ho neviděl.
 Držel jsem se pořád víceméně podél N260 (silnice přes celé Pyreneje), abych si usnadnil návrat. Mraky byly ten den spíš větší, držel jsem si zdravý odstup – základny jsem moc nedotáčel a oblétal je po okrajích. Dostal jsem se do míst, kde N260 uhýbala na sever a vedla širokým údolím řeky Flamisell. Zkusil jsem údolí jen ze sportu přeskočit a chystal se přistát dole u cesty. Na protějším svahu jsem se chytil a těžce se zvedal nad hřeben – bojovat mě bavilo. Mraky nad hlavním hřebenem na severu už docela rostly, ale to bylo 25 km daleko. V sedle na hřebeni se objevilo krásné jezírko – ideální místo k ukončení letu. Ještě se trochu přizvednu, ať můžu přistát přímo na břehu. Paráda - krásná trojka, dvě otočky a letím přistát. Nosí to teď pěkně nad celým sedlem. A ten mrak se sakra nějak rychle zvětšuje. Stoupání pomalu zesiluje. No v sedle nepřistanu, škoda, vypadalo romanticky. Letím k okraji mraku, ale ten je pořád kousek přede mnou. Kontroluji GPS. Rychlost je slušná, přes třicet. Mrak roste taky rychle, přes třicet! Dávám uši a speed, stoupám 4-5 m/s, pak chvíli klesám a zase nahoru. Výšku mám kolem 2 500. Stahuji další část padáku a letím už jen na pár komorách. Stále stoupám, ve vzduchu je pěkný bordel. Ještě 100m a dám fullstal, radši sebou praštit až na zem, než se nechat nasát congesťákem. Najednou bez varování mizí celá plachta pode mnou. To jsem ještě nezažil. Rozchodil jsem to a aspoň ztratil nějakou výšku. Znovu plné uši a speed. Udržuju přibližně konstantní výšku a vylétám ven z hor k rovinám. Postupně se dostávám ke kraji mraku a začínám pomalu klesat. Trvá to hrozně dlouho. Přistávám na zadrátované louce u elektrárny ve městě La Pobla Segur, 55 km od startu (70 km OLC). Ležím na louce a dívám se na černý mrak nad kopcem. Jsou to dva světy, pohoda na zemi a stres ve vzduchu, odděluje je pár minut a jsou tak jiné. Myslím na Chorvata co psal článek v CrossCountry o natažení do mraku. Byl v 7 000m a za půl hodiny seděl v autě, co stopnul a nebyl schopný to řidiči sdělit.
 Překvapilo mě, jak rychle mrak narostl, celou dobu jsem se snažil oblohu hlídat a neuhlídal. Holt velké hory. Měl jsem strach, srdce tepalo 150, ale reakce byly úplně klidné. Silný, nepříjemný a o to zajímavější zážitek. Od toho dne se můj respekt k mrakům zase zvětšil.
 Dál jsem si to užíval. Prohlídka města – ty jsou tu zašlá, oprýskaná, stále rozestavěná, plná úzkých uliček a lidí, dýchá z nich stáří. Cesta zpátky stopem byla dlouhá, ale nikam jsem nespěchal. Kluci mi přijeli kus cesty naproti. 50 km vzduchem tu je 100 po silnici.
 Byl to jeden z mých nejhezčích letů v životě. Ostatní kluci si polítali kolik chtěli v okolí Castejónu a řidiči si udělali pěší výlet až na francouzskou hranici (nejvyšší vrchol, který pozorovali dalekohledem, byl souložící pár u plesa).
 Večer jsem šli do hospody na jídlo(nic extra). Seděli jsme venku na dvorku a když se setmělo, začal někdo z otevřeného okna v prvním patře promítat na stěnu protějšího domu staré padáčkářské klipy. Pěkné zakončení povedeného dne.
 Další den byly podmínky podobné včerejším, jen mraky byly o poznání menší a výš. Naplánoval jsem si přelet do nádherného středověkého města Ainsa. Místní mi poradili taktiku, prý je to docela těžké. Nebudu to rozvádět, prokaučoval jsem nejlepší den celého výletu. V rozbitém sedmičkovém stoupáku jsem se zvedl do 3 600 m n.m. a s pocitem dostatečné výšky jsem vyrazil na přeskok údolí do sedla proti startu. Bylo to zoufale daleko a výšky ubývalo. K bezpečnému průletu sedlem mi chybělo 50 m. Bojoval jsem ještě asi půl hodiny a přistál u osady pod sedlem. Během 4 km tůry k hlavní silnici jsem jen závistivě pozoroval ostatní kluky, jak se vozí pod širokým mrakem, který se udělal nad městečkem. Dostupy byly ten den 4000 m.n.m.. Prostě jsem to uspěchal. Kluci si ten den nádherně polítali a všichni jsme si udělali výškové rekordy. Ivoš letěl směrem k Anetu a přistával pod ním v celkem silné údolce.
 Ráno nás opustila polovina výpravy spěchající domů a zůstali jsme jen s Danečkem a Jiřím. Vývoj  byl dnes poněkud rychlejší a tak jsme si s Danem dali jen takový delší rozlučkový slet, bojovat s mrakem se mi znovu nechtělo.

• POKRAČOVÁNÍ.
• FOTOGALERIE.