|
 Bagneres de Luchon
Po krátké noci plné vůně borovic a řvoucích cikád se probouzíme v předhůří. Rozhodli jsme se Pyreneje projet nejprve po severní, francouzské straně a vracet se jihem přes Španělsko. Začali jsme v lázeňském městečku Bagneres de Luchon, které je lyžařským střediskem a asi nejznámějším lítacím místem na této straně hor. Samotné město není nijak zajímavé, lázeňská architektura z 19. st. mi nic neříká. Zato kolem se nachází nádherné skalnaté hory a jedno údolí za hraničním hřebenem leží Pico de Aneto, nejvyšší hora Pyrenejí.
 Když jsme se blížili úzkým údolím na místo, ohýbaly se stromy kolem cesty silnou údolkou a naše naděje na létání se pomalu rozplývaly. Jaké bylo naše překvapení, když jsme přímo nad městem uviděli dva padáky probíjející se proti větru na přistávačku, která leží takřka v centru. Takže ono to půjde! Bez váhání jsme vyrazili přímo na start. Trochu si s námi pohrála GPSka, když myslela, že navádí Defender a vedla nás po uzounké asfaltce, která končila strmou polňačkou. Tudy opravdu ne, no alespoň jsme si prohlédli další kamennou vesničku, kterých je v Pyrenejích plno. Po tomto intermezzu jsme už standardní asfaltkou vyjeli do Superbagnéres, lyžařského střediska 1000m nad městem, kde se nachází startovačky. Přímo z centra Luchonu sem jezdí taky lanovka.
Bohužel po našem příjezdu se parkoviště začalo halit do základny mraku – rozpadající se studená fronta nad Pyrenejemi udělala své. Rozdělili jsme se na dvě skupiny: turisty a povaleče. Nechtěl jsem si kazit zážitek z loňska, kdy jsme tady s Alicí a mamkou podnikli dlouhou tůru pod modrou oblohou po hraničním hřebenu s nádhernými výhledy na Aneto a odjel jsem tábořit do údolí. Turisti hlásili z vrcholu občas se protrhávající mraky a hezké výhledy. Přáli jsem jim to, pivo z potoka mělo taky ideální teplotu.
Létání tu musí být pěkné, startuje se na SV a SZ, převýšení je víc než dostatečné. Tak snad příště. Po konzultaci s meteofrance.com v internetové kavárně jsme se rozhodli pokračovat dál na západ a trochu dál od hlavního hřebene, kde byla naděje na míň oblačnosti.
 Bareges
Ráno jsme si dali rozcvičku a několikrát vyložili a naložili kufr auta. Ne že by jsme byly takoví zastánci zdravého životního stylu, ale s píchnutým kolem bychom daleko nedojeli.
Ze severu jsou tu hory příjemně zelené, přece jen je tu více oblačnosti a srážek. Na strmých zelených loukách se nádherně vyjímaly kamenné vesničky, vápencové stavby s břidlicovými střechami působí opravdu romanticky. Nejzajímavější jsou kostelíky, většinou tak z 12.-14. století. Samozřejmostí je na této straně hor spousta potoků a potůčků, o vodu tu při cestování rozhodně není nouze. V každé vesnici je soustava koryt, ve kterých jsou vysekané šikmé zdrsněné plochy – veřejné prádelny plné průzračné pitné vody.
Cesta takovou krajinou je za odměnu. Naše padáčkářské smysly však zaměstnávalo něco jiného. Když pominu to modré nebe a potenciální startovačky v každém sedle, tak to byl vítr. Foukalo a s přibývající výškou slunce nad obzorem vítr zesiloval.
Ze sedla Col du Tourmalet se nám otevřelo vysoko položené travnaté údolí v okolí osady Bareges – další paraglidingový ráj.
 Startuje se přímo ze sedla nebo z několika míst po obou stranách údolí. Míst k přistání je dole na loukách dostatek. Vzduch byl po frontě krásně instabilní a foukalo přímo na komoru. No foukalo, spíš dunělo tak 8-12 m/s. Vyrážíme tedy na výlet na Pic du Midi de Bigorre (2872 m). Ze sedla je to delší procházka po široké prašné cestě. Na vrcholu je astronomická observatoř, takže žádná romantika se nekonala, zato pohled na velkou část Pyrenejí byl úžasný, vzduch úplně průzračný. Cestou nahoru i dolů jsme několikrát stáli na hraně a větřili- vždy tak po deset minutách přišel takový náraz, že naše myšlenky vrátil na pevnou zem.
Večer dole u potoka snědla celá naše výprava kromě mne 2 obrovské bílé houby, u kterých si nebyli tak úplně jistí, že jsou to žampiony. S myšlenkou na to, jak budu zítra řídit dvě auta, jsem najednou usnul.
 Dune du Pyla
Ráno kupodivu opět všichni vyrážíme na další cestu. Již jsme se smířili, že na severní straně Pyrenejí si nezalítáme (předpověď na h...) a míříme k Atlantiku. Cílem je další z kultovních míst, Dune du Pyla, kde se koná každý červenec Wagass Festival – soutěž v blbnutí s padákem nízko nad zemí a velká party.
Celých 300 km pršelo a mraky byly spuštěné až na zem, nálada v autech nic moc. Posledních 100 km vedlo zvláštní krajinou – úplná rovina vyplněná nekonečným borovým lesem. V každé vesnici, jakési oáze uprostřed lesů, byla věž na kontrolu požárů. Těsně před příjezdem k oceánu se stal zázrak, ve který jsem trochu doufal. Mraky se roztrhly a zasvítilo slunce. Na duně se přece lítá každý den!
Dunu tvoří asi 300m vysoká a několik km dlouhá hromada žlutého písku. Aby se neroztahovala dál do vnitrozemí, stojí kolem na stráži borovice. Službu mají těžkou a mnohé usychají zpola zasypány pískem.
Kemp je přímo na úpatí duny, stany jsme měli deset metrů od úpatí pískové hory v borovém háji. Samozřejmě se hned po čtyřech škrábeme nahoru. Pohled nám vyráží dech, na obě strany se táhne nekonečná, několik set metrů vysoká písečná mez. Žlutý ostrov mezi dvěma oceány, zeleným borovým a modrým Atlantikem. Ve vzduchu je asi 20 padáků a tak hned sbíháme zpátky k autům pro naše stroje. U auta zjišťuji, že sice mám starou lehkou sedačku na meze, ale bez speedu. Vyrábím proto narychlo provizorní z borové větve a s padákem v květáku běžím za ostatními.
Létání a atmosféra na duně - to je úplně jiný, pro mne nepoznaný svět. Když jdu bosky jenom v plavkách a triku s padákem v ruce po písku lítat, myslím na to, že takhle se asi cítí surfaři cestou k moři. Je to směs euforie a pohody, svobody, hrdinství a frajeřiny. S padákem se tu dá dělat skoro cokoli – lítat nahoru dolů, trénovat negativky nad zemí, šlapat si ve vzduchu po plachtách, jezdit nohama v písku jak na vodních lyžích nebo svahovat 100m nad zemí kilometry na obě strany. Když vás to přestane bavit, sletíte si až k moři, položíte padák do písku a po pěti krocích jste ve vodě. Z vody rovnou do sedačky, padák nad hlavu a hurá nahoru. Vítr fouká naprosto laminární, většinou silný nebo ještě silnější. Po přistání je to ke stanu asi 50 kroků z prudkého kopce dolů. Výborný zážitek byl, když jsme v 11 večer potmě skončili s létáním a potkali partu Francouzů s padáky, co šli právě na to. Létat se dá pořád.
 Samozřejmě to tu má i stinné stránky. Když nefouká, je tu příšerné horko a pokud nejste plážový typ, tak po chvíli i nuda. Potkali jsme dvojici Čechů, co si stěžovali, že je to po týdnu první větrný den!? Do písku se výborně padá, ale dostane se úplně všude. Na zátěr padáku působí jako brusná pasta a malé zbytky zůstanou v komorách asi navždy. Ideální je použít starší padák. Lítal jsem bez přilby a záložáku, což bych všude jinde vnímal jako hazard, ale tady mi to přišlo jako únosné riziko.
Druhý den jsem podcenil situaci a v nárazu větru přeskákal Ondrovi přes jeho nové Pluto. Zachytil jsem se o šňůry (asi tím DIY speedem) a udělal mu do plachty dvě větší díry. Další 2-3 hodiny jsem strávil lepením a šitím. Pomocí celé party a všeho lepicího skytexu jsme z nepěkně roztrhané hadry udělali zase padák. Po návratu domů naše zásahy lehce doladil Šikec – rozuměj udělal to celé znova a snad i vyměnil jednu komoru. Vzal si za to 1000 Kč, což je super cena. Ještě jednou díky Ondro za pohodovou reakci a všem za pomoc v polní šicí dílně.
|
