Stalo se tak jednoho sobotního dopoledne, sedíc nicnedělaje na zahradní lavičce vnuknuta mi byla myšlénka. Co zkusit létat? A proč ne hned? I použila jsem moderních technologií – telefónu bezdrátového – a za několik minut (pět, maximálně šest) již jsem byla odvážena na Beskydský řev (špičkové to výcvikové středisko pilotů). Zde po seznámení s ostatními odvážlivci (Peťka, Kačka zo Slovenska, cyklistka Pavla, Tomík 1, Tomík 2, Miloš, Marek a Filip) jsme vyrazili na cvičnou louku, kde se pod dohledem statného ošetřovatele (Jiříka) začaly dít prapodivné věci.

Plachty se začaly vzdouvat a námi cloumat. Vpravo, vlevo, vpřed, tam to cuklo, tam se to sesunulo a celé se to zašmodrchalo. Občas někdo upad, ale zase vesele vstal a celé to zkoušel dál. A zkušený ošetřovatel se jen potutelně smál a radil: „zvedej ruce, zvedej ruce, nechytej se popruhů, pustíš je?! Necháš to?! Fuj!!“ nebo: „No vidíš, jak ti to de, šikovná, mladá, talentovaná…“

Inu co to budu natahovat, prostě jsme se v těch vedrech, oblečeni do dlouhých nohavic s přilbami, sedačkami, květákoidními padáky, v těžkých vysokých botách vesele a radostně vlekli dlouhé minuty zas a znova do kopce, abychom ho potom během pár sekund ještě radostněji seběhli či sletěli. Ti šťastnější s padákem nad sebou, méně šťastní s padákem v různých neustále měnících se geometrických tvarech všude okolo. Tři dny jsme se takhle plahočili. Nazývají to pozemní výcvik. Al-Káida hadra. Po třetím dnu přišel rozhodující okamžik. Křest šípkovými keři. Kdo se prorval spáry šípkových trnů, a přesto ze svého úmyslu stát se orlem neslevil, byl další den odměněn příslibem pořádného letu z velkého kopce.

No, zas tak velký kopec to není, že? Javorový u Třince. Výhled na Třinec, železárny, před přistávačkou elektrické dráty napájející železárny, vedle přistávačky dráty napájející domácnosti, za přistávačkou hřbitov… Aspoň, že ten je blízko…

Ale zase tam mají lanovku, takže se konečně z výcvikového táboru pěšáků prokousáváme do vyšších sfér. Na všech je vidět, jak se těší a zároveň je trochu mrazí. Zdeněk všechny na startu pečlivě kontroluje a už vypouští prvního Krakena a za ním postupně všechny letuchtivce. Jiřík, jak jinak, všechny úspěšně donavigoval ku přistání. A teď se díváme jeden na druhého, jaký že z toho máme zážitek. Zvědaví dolétávači dožgarujou… Poté, co jsem otevřela oči a zjistila, že žiju, jsem se neprozřetelně prořekla, že jsem čekala něco malinko dramatičtějšího a ten sletík vlastně nebyl nic moc. Děkuji ti náčelníku Honzíku, že jsi se s mými prvními zážitky podělil s ostatními. Další lety už rozhodně nudné nebyly. Pak už to bylo jenom: „Aby to nebylo tak nudné, tak si uděláme třistašedesátku, a ještě na druhou stranu, zkusíme si sklopit ucho a druhé a plynule na uších přistaneme…“

Pořád jsme ale jen řízené modely. To jsem zvědavá, až budu muset sama přistát, kde to bude. To se řekne, udělej si rozpočet na přistání. Pečlivě jsem si to vypočítala. Přistávám krásně, malinko mi to ale kalí zjištění, že jsem se ocitla daleko za označeným místem. Ještě, že je ta přistávačka tak veliká. Ty moje počty… Ale jak říká Jiřík – když se to naučil on, tak to snad zvládneme taky, ne?

No a tak si vesele skotačíme, rychle na start, odletět, co nejlépe přistát, s pomocí zkušenějších obětavých pilotů čekajících na termiku rychle sbalit padák a mazat na lanovku jedoucí každou celou hodinu, a tak pořád dokola. Sem tam i nějaká termika. Začíná to být zajímavější a zajímavější. Po létání a po koupání ve splavu, ještě nějaká teorie a hurá do víru večírků…

Po týdnu jsme sice unavení, ale šťastní. Byl to intenzivní týden, plný potu a dřiny, ale hlavně zážitků, smíchu, zpěvu, vtipů, sluníčka a pohody. Už teď, týden po kurzu, se mi po spolukurzících stýská. A doufám, že se brzy uvidíme na kopci.