Večer v devět hodin přijel Jiřík, společně s cyklistkou Irčou z Brna, ve fordu maxíku do Jihlavy k Tescu. U Tesca čekali ostatní účastníci zájezdu - Aleš, Pepa, Marek, Mirek,Tomáš a já. Zbývalo jen naložit naše věci, hlavně naše padáčky a mohli jsme vyrazit. Naše cesta pokračovala směrem Znojmo, hraniční přechod Hatě, dál do Rakouska, kousek přes Itálii a pak konečně Slovinsko. Slovinskem cesta moc neutíkala, klikatila se horskými údolíčky podél řeky Soča.
 Brzy ráno jsme podle plánu dorazili do Nové Gorici. Nedaleko od ní byl náš kemp Liak. Při pohledu na jinovatku na trávě a stanech se nám z vyhřátého aut a vůbec nechtělo. Prohlédli jsme si kemp a vybrali si nejvhodnější plácek pro naše plátěná obydlí. Byl strategicky umístěn poblíž venkovního krbu, vhodného to místa pro večírky. Při stavbě stanu se na mě všichni upřeně dívali, jak nafukuji s pumpičko matrace do stanu - ohromná sranda.
 Po ubytování nám Jirka ukázal terén, kde budeme létat. Liak je hojně navštěvován jak padáčkáři tak i běžnými turisty. Startovačka mě na první pohled okouzlila. Řekla jsem si:,,Tady to pude“  Další věc, která upoutala mou pozornost byla slovinština a její výrazy. Například paraglidisté se řeknou padalci, moc fouká -mocno pýcha.
 Po prohlídce přistávačky a startu nám Jirka s úsměvem oznámil, že se dneska nemůžeme na nic vymluvit, poněvadž podmínky jsou takřka ideální a tak hurá do vzduchu. Neváhali jsme ani minutu, rozbalili naše milé plachtičky a naskákali na ranní seznamovací let - slet. Na tak krásně upravené startovačce se startuje jedna radost. Chvíli po pohodovém přistání a zabalení padáků byl už Jirka s autem dole a jelo se na další kolo. Dalším letem už začala pomalu fungovat termika a trochu to pohupovalo. Skály se pomaloučku nahřívaly a zkušení piloti čekali na tu pravou chvíli, kdy do toho skočit. Třeba jednou budu taky místo pohodového polítání v klidných podmínkách čekat „až to opravdu začne chodit“.
 Kolem poledne se dost rozfoukalo a termika chodila jak hodinky, chvílema až příliš. Taková polední pauza na oběd a odpočinek není vůbec špatná. Termické poryvy byly silnější a silnější a my odpočívající jsme se nestačili divit kolik pilotů a jak do toho chce startovat. Co všechno předváděli, až mi z toho chvílemi lezl mráz po zádech. Například když jeden borec odstartoval na křížák, nestihl udělat otočku, najednou byl ve vzduchu a letěl ne zcela řízeně obráceně. Myslím si, že mu moc dobře nebylo. Po odpoledním dvouhodinovém odpočinku opět nastal čas jít opět do vzduchu. Odstartovala jsem společně s Tomášem a nestačila se divit. Stačilo jen zatočit trochu doleva, letět podél skal a poslouchat ten krásný zvuk vária. Během chvíle jsem vystoupala nad kopec. Byl to neuvěřitelně nádherný pocit a hlavně pro mne zase krok dopředu. Během chvilinky kolem mě lítalo několik padáčku a s Tomášem jsme si dokonce ve vzduchu i povídali. Byla to paráda. Po necelé hodině létání jsem se dobrovolně vzdala a letěla na přistání. Jak říká náš instruktor Jiřík: ,,Je lepší zbaběle odlétnout dřív, než pak začnou všichni hnít a přistávačka bude najednou malá.“ Na tenhle den nikdy nezapomenu, neboť to byl pro mě jeden z mých velkých úspěchů.
 Večer následovala výborná pizza v místní pizzerii a dobré, ale silné, slovinské vínko. Pobytem v pizzerii jsme oddálili návrat do stanů. Venku se totiž střídaly teplotní extrémy: přes den teplé počasí a v noci skoro mrzlo. Aleš pronesl dobrou hlášku „Přes den se musíme mazat opalovacím krémem a ráno krémem na omrzliny“. Nepomáhal ani panáček slivovice na zahřátí. Taky kdyby někdo viděl můj spacák, tak by si poklepal na hlavu. Přes noc se teploty pohybovaly kolem nuly a já a Aleš jsme měli spacáky tak do +20. Ráno mě Tomáš kontroloval, jestli jsem neumrzla.
 Na nedělní ráno předpověď hlásila zataženo a přeháňku, taky se to potvrdilo. Trochu jsme protáhli snídani, povídali si o údržbě a použití záložního padáku a přitom doufali, že se počasí umoudří. Po poledni vykouklo sluníčko, oblačnost se roztrhala a začala chodit i termika. Naložili jsme naše mazlíky do fordíka a vyrazili vzhůru vzhůru. Vůbec bych nečekala, že si ten den ještě tak krásně polítáme. Stačilo jen počkat na správný interval a pak se už jen vozit nad kopcem. Po polítání a odpočinku se jelo ještě jednou nahoru na pozdně odpolední sletík. Podmínky už nebyly tak ideální, vítr doprotivky přestal foukat, místy šel do zad nebo z boku. Startovat s káťou v zádech byl fakt veliký adrenalin. Já byla rozhodnutá, že do toho půjdu. Počkala jsem si až bude aspoň bezvětří a běžela jsem jako s větrem o závod. Přesto, že mi Jiřík říkal, že je vše v pořádku, tak jsem do poslední chvíle padáčku nevěřila. I přes mou nedůvěru jsme to, já i padáček, perfektně zvládli. Po startu jsem slyšela ve vysílačce Jiříkovo:,,Jak snadné“. Já v zápětí zavolala:,,Zas tak snadný to nebylo, to byly nervy“. Vůbec mě nenapadlo, že můj hlas je slyšet až na start.
 Večer se, jako na každé výpravě, konal večírek. Nakoupili jsme si místní červené a bílé víno, vytáhli Jiříkem ráno naloženou krkovičku a mohlo se začít grilovat. V průběhu večírku přišla vhod i moje tequila. Večírek se velice vydařil a i díky němu se hezky spalo.
 V pondělí nás probudil krásný sluneční den, tak jsme nečekali ani minutu a vyrazili na kopec polétat. Ve vzduchu to už i při prvních letech trochu pohupovalo. Termika průběžně sílila, tak odpolední kolo bylo na bázi dobrovolnosti. Marek a Aleš do toho skočili a celkem slušně polétali. Pak kromě termiky začal zesilovat i vítr, tak Jiří prohlásil, že je dobře, že výlet je bezúrazový a že není důvod na tom na poslední chvíli něco měnit. Po sbalení stanů jsme vyrazili k domovu. Při zpáteční cestě jsme si dopřáli pizzu v místním podniku a pak nás čekala jen dlouhá cesta domů. S Fordíkem se cestuje jedna radost tak v pět hodin ráno naše partička přesedala v Jihlavě do svých aut a rozjížděla se k domovům.
Tento výlet hodnotím, jako své zatím nejlépe strávené velikonoční svátky a všem za něj moc děkuji.

Fotky z této akce si můžete prohlédnout ve foto galerii pod názvem Velikonoce Slovinsko 2007.