Cesta nám začínala v páteční podvečer v Jižních Čechách-Pelhřimově. Tam naše skupinka, netrpělivě čekala na kamarády z Ostravy-Davida, Dušana a samozřejmě našeho milého instruktora Jiříka, který dal tuhle super partu dohromady. Z Pelhřimova jsme jeli do Prahy, kde na nás čekali zbývající dva členové posádky-Matěj a Pepík. Po jejich nástupu, už v kompletní sestavě jsme vyrazili na Plzeň a Rozvadov. Dále přes Německo, do Rakouska, Itálie, Francie a konečně po patnácti hodinách cestování se před námi objevilo naše cílové místo-Monako. Cesta trvala sice dost dlouho, ale s prostorným Maxíkem (Ford Transit maxi - Jiříkovo nové autíčko) se cestovalo jedna radost.
 Po příjezdu jsme se ubytovali na hotelu v pěkném apartmánu s výhledem na moře dva a půl kilometrů daleko od Monaka.
 Plán na týden byl: řádně se rozlétat na terénu u vesničky Sospel (velký bezproblémový start pokrytý kobercem a více než rozlehlá přistávačka) a po rozlétání se létání z kopců, kde se přistává na pláži (Monte Gross, Alássio). Jelikož v sobotu foukal docela silný vítr, tak se létat nedalo. Ale my jsme byli tak natěšený a zvědaví, že jsme se museli jet alespoň kouknout na 25 km vzdálenou startovačku  Sospel. Teda řeknu vám, že pořádný adrenalin jsme zažili už při výjezdu na start. Cesty jsou tam hodně úzké, klikaté, neohraničené svodidly a když se potkáte s autem v protisměru, tak se nevyhnete. Náš zkušený řidič Jiřík to vždycky zvládl na výbornou. Pak jsme šli nacvičovat starty na přistávce. Po nácviku startů následovala prohlídka malého městečka Sospel. Tam jsme ochutnali místní speciality - šneky, špagety a pizzu. K tomu nemohlo samozřejmě nechybět ani pivo. V neděli předpověď ukazovala opět silný vítr a samozřejmě se to potvrdilo. Rozhodně jsme se ale nenudili. Stejně jako v sobotu jsme trénovali na přistávací loučce s padáčky a večer, když se vítr zklidnil jsme šli na první let z kopce. Byl to neuvěřitelně nádherný pocit, fakt jsem si to užívala a myslím, že úplně každý  V pondělí vypadalo počasí velice slibně, tak jsme nelenili a brzo ráno vyrazili na kopec. ,,Letové podmínky jsou ideální,tak honem do vzduchu“ řekl Jirka.Všichni jsme rozbalili naše milované plachty a hurá nahoru.. Několikrát za den jsme odstartovali a přistáli a byli plní dojmů. V úterý a ve středu jsme ještě sbírali zkušenosti v Sospelu. Pěkně jsme si tam polétali, všechno vyfotili a pořádně potrénovali nahazování padáčků nad hlavu.
 Ve čtvrtek jsme už byli zralí startovat v Monaku z Monte Gross. Startovačka je tam pokrytá krásným zeleným kobercem a přistání je na pláži u hotelu. Všichni byli nervózní, netrpěliví, ale zároveň i natěšení. První do toho skočil zkušený orel Dušan a za ním Tomáš. My jsme koukali, jaká je to krása. ,,No tak honem do strojů a letíme“:řekli jsme si. Za chvilinku jsem měla vybalený svůj krásný padáček a honem nahoru.
 Jiřík na tenhle kurz nechal ušít speciální červené „airbagy“. Byly to takové válcovité vaky, zapínaly se do předu do hlavních karabin. Uvnitř bylo několik petlahví, které by nás nadnášely, kdyby nám náhodou nevyšel rozpočet na přistání a museli by jsme přistávat do moře. No jo, ale já tam měla nafouknutý pětilitrový vak od krabicového merlota a dvě petky. Tak se mi po startu „airbag“ proudem vzduchu zvedl, při mé velikosti, přímo před obličej a tak jsem nic moc neviděla. Nakonec jsem našla řešení jak si zlepšit výhled, ale to si raději nechám pro sebe;-)
 I tak to byl nádherný let, který jsem si opravdu vychutnala s plnou radostí a hlavně si splnila svůj sen, že se podívám nad Monako ze shora.
 V pátek to vypadalo, že se na nás žene vlna tsunami, ale to se od moře nasouvala nízká oblačnost. Neváhali jsme a spěchali na Monte Grosso, abychom si ještě pěkně polétali nad Monakem. Odstartoval Dušan, za ním Tomáš a oblačnost byla blíž a blíž. Já už byla připravená, tak jsem do toho šla. Byl to neskutečný adrenalin, oblačnosti přibývalo, země a moře bylo vidět méně a méně. Jiřík mě ze shora odnavigoval nad pláž , v mezerách mezi oblačností mě „předal“ Tomášovi a pod jeho dohledem jsem přistála v pohodě na zem. I tohle je to určitě dobrá zkušenost a rozhodně toho nelituji. Možná si příště nebudu kupovat padák bílé barvy, abych se na fotkách lépe vyjímala ;-) Odpoledne jsem ještě vyrazili létat na Sospel, ale letové podmínky nebyly zrovna moc ideální. Po delším čekání do toho z naší výpravy šel jenom Matěj. Foukalo úplně z boku a chvílemi i mírně do zad. Matěj využil krátkého bezvětří a šel do toho. Start byl sice trochu  s adrenalinem, ale jo.
 Každý večer nechyběl ani večírek. Při něm jsme si povídali teorii, zhodnotili naše pokroky, koukli na fotky, Jiřík udělal krkovičku nebo palačinky na párty pánvi, konzumovali jsme z domu dovezené či místní dobroty tekuté dobroty, zapálili vodní dýmku...
 Na páteční večer se naplánoval rozlučkový večírek. V Intermarche se nakoupila francouzská vína, rozdělala vodní dýmka, (která se ráno pohřešovala) a mohlo se slavit.
 V sobotu naše parta vyrazila domů. Při zpáteční cestě jsme se ještě zastavili polétat v Itálii na terénu Alasio. Vyšší startovačka se postupně schovávala v oblačnosti, tak nám zbýval jenom spodní start s převýšením 150m. Teda musím říct,že startovačka je ještě horší než Ondřejníku. Strmá a krátká. Starty byly pouze na bázi dobrovolnosti. Váhala jsem, ale nakonec si řekla, že když odstartovala větší polovina výpravy tak půjdu taky. Než jsem se nachystala, tak se už tak slabý vítr stočil opačným směrem. "To nepude" řekl Jiřík. Mě to ale vůbec nevadilo, protože jsem si v průběhu týdne velice slušně polétala.
 Tak jsme pobalili, vyzvedli kluky, kteří přistáli na pláži a vyrazili  k domovu. Měla jsem slíbeno, že po cestě se stavíme na originál italskou pizzu. Co Jiřík slíbil taky splnil a v noci kolem jedenácte jsme se zastavili v italské pizzerii. V neděli dopoledne jsme byli doma.
 Výlet za létáním do Monaka řadím mezi své nejlepší dovolené a určitě budu na něj dlouho a ráda vzpomínat. Moc za něj všem děkuji !!!

Fotky z této akce si můžete prohlédnout ve foto galerii pod názvem Pokračovací kurz paraglidingu - Monaco 2007