Naloďování posádky začalo v podvečer třetího červnového úterý v Ostravě a pokračovalo zastávkami v Hranicích na Moravě a v Brně, kde kromě posledního člena obsady došlo i k finálnímu doplnění zásob. Do autka se docela pohodlně vměstnalo nejen nás devět s padáčky, stany a všemi různě velkými zavazadly, ale také dvě horské kola, které jsme si s Milanem nezávisle na sobě přibalili pro případ neletového počasí. ( Později jsme zkonstatovali, že vlastně jen tomuto drobnému detailu vděčíme za sluníčko a správný vítr po celou dobu výletu).
Z Brna jsme si to namířili přes Mikulov do Vídně a pak dále jihozápadním směrěm až k italsko-slovinským hranicím. Cesta ubíhala o to rychleji, že jsme o průjezdech veškerých státních předělů téměř nevěděli. V jejím průběhu jsme stihli i malou zastávku u italského jezera Lago di Predil, které se v mlžném oparu právě probouzelo do nového dne a pod štíty majestátných hor to bylo i pro nás všechny probuzení skutečně luxusní, krásně podbarvené svěží vůní matřídoušky všude okolo.
Do kempu U Viliho jsme dorazili kolem osmé hodiny ranní, postavili stany, na chvilku schrupli, a protože nebylo moc na co čekat, před polednem jsme byli na Kobale. Na startu už bylo pár Poláků s padáky vzorně připravenými v květácích opodál. Sluníčko svítilo a mírný větřík pofukoval krásně proti kopci, a tak ani naše padáčky nevydržely dlouho sbalené. Byl to nádherný pocit, znovu poletovat nad touto malebnou krajinou a kochat se úchvatnými pohledy na dole se klikatící tyrkysově modrou Soču, oblé kontury okolních kopců a ostré štíty hor v dálce. Žádné srdce, ve kterém koluje alespoň ždibek padačkářské krve, se těchto pohledů nikdy dostatečně nenabaží. 
První let byl pro většinu z nás seznamovací, a to jak se startem a nutnou výškou pro bezpečný přelet města, tak i s přistávačkou, která je obrovská a vzdálenostně i pro sletaře tak akorát. Navíc Jiřík na startu jasně určil pravidla a tudíž jsme věděli, že pokud se nás na přistání sejde tři a více, jede se nahoru a nemusíme mít obavy z toho, že dole prosedíme půl dne čekáním na přistání těch šikovnějších. A tak jsme klidným sletem omrkli, co jsme omkrknout měli a podruhé se vydali vzhůru na kopec. Mezitím začala fungovat termika ve vší parádě, díky čemuž byl následující let trošku hravý a nad přistáním provázený i  údolním prouděním. Milan, první přistávající, nahlásil vysílačkou podmínky nad přistávačkou, my tomu přizpůsobili rozpočet a v pořádku dosedli na místo určení. Někteří z nás doletěli až do kempu k Vilimu, na zbytek pak čekal ještě jeden krásný klidný podvěčerní let, který byl sladkou odměnou za předešlé pohazování. Večer jsme všechno zhodnotili, vyhodnotili den jako velmi úspěšný a za doprovodu světlušek poctivě konajících svou práci spokojeně ulehli ke spánku.
 Další ráno bylo jako malované, proto jsme moc neotáleli a po snídani s nedočkavými výrazy ve tvářích opět vyrazili na Kobalu. Tentokrát jsme tam byli úplně sami, a protože se otočil vítr, vyzkoušeli jsme si jižní start. Celý čtvrtek byl provázen počasím, kdy létají i dveře od chlíva, a tak jsme si jej patřičně užili. Večer už jen stačilo ugrilovat naložené masénko, upít něco z přivezených zásob a další krásný den byl úspěšně za náma.
Pátek měl být původně posledním dnem našeho pobytu, ale protože nám se domů vůbec nechtělo, bylo všelidovým hlasováním rozhodnuto, že zůstaneme až do následujícího večera. A vyplatilo se. Přestože a právě proto, že páteční ráno bylo hodně zatažené a dost pofukovalo, namířili jsme si to směr Liak. Po malých peripetiích způsobených rozhodováním, jestli přednost dostane start do větru či do místní picérky, přece jen zvítězil původní záměr výpravy a ocitli jsme se na startovačce. Tam jsme při vyčkávání na ten správný okamžik střídavě dospávali večírek minulé noci a užívali adrenalin při pohledu na odvážné starty místních borců. Nakonec jsme se dočkali i my, vítr se utišil a nás čekalo dvouhodinové brázdění hřebenu za doprovodu klidného laminárního proudění. Byl to krásný, tichý let a toho večera přistávaly jen samé rozzářené a spokojené tváře. Po sbalení padáčků nás ještě čekala slíbená pizza v půvabné budově bývalé fary místního kostela. Z nabízeného výběru vřele doporučuju pizzu Krašku, která je bohatě obložená pršutem a kdo si ji dal, nelitoval. Dobře najezeni, unaveni a šťastni jsme se vydali na cestu k Vilimu. Tam jsme zlikvidovali zbytky tekutých dobrot a v očekávání posledního dne ulehli ke spánku.
 Ranní probuzení bylo deštivé a chladné, což bylo zřejmě způsobeno hlavně tím, že bylo příliš brzké a tudíž unáhlené. Po dvou hodinách se na nás opět usmálo sluníčko a my se pustili do balení a sušení stanů, tak abychom v poledne už zase mohli poletovat nad Kobalou. A taky že jo. Ten den jsme si užili tři krásné lety, při nichž jsme se rozloučili nejen se vší tou nádherou kolem, s Kobalou, se Sočou, se sopkou, s Tolminem i s horami okolo, ale také vychutnávali poslední chvíle krásné dovolené strávené s partou skvělých lidí. Vraceli jsme se plní dojmů a zážitků, spokojeně vylétaní, odpočatí a unavení zároveň. Byla jsem ve Slovinsku počtvrté, ale vždycky odjíždím s přesvědčením, že se do této půvabné krajiny znovu vrátím. A nejinak tomu bylo i tentokrát.
Závěrem chci moc poděkovat Jiříkovi za pohodový a zároveň zodpovědný přístup během celého výletu a nezbývá mi než zkonstatovat, že jedinou chybou této dovolené bylo to, že už skončila.

Přeji Vám mnoho krásných letů a stejný počet bezpečných startů jako přistání. Magda

Fotky z této akce ve Slovinsku si můžete prohlédnout ve foto galerii pod názvem Slovinsko červen 2007.