|
Červencové Slovinsko očima kurzistky. |
|
|
|
Napsal Janinka Lehejčková
|
|
Steda, 05 z 2007 |
 Nazdárek piloti a pilotky!
Nedávno jsme se vrátili z výletu ze Slovinska a tak bych se s vámi chtěla podělit o krásné zážitky z létání v této nádherné zemi, která mě doslova učarovala.
I když mě ve sejném termínu lákali kamarádi za sluníčkem k moři, tak jsem si zvolila paragliding. Létání je pro mne daleko krásnější a zajímavější, než se někde povalovat u moře.
Tento báječný výlet za létáním naplánoval opět náš milý instruktor Jiřík Večerek, kterému se podařilo jako vždy dát dohromady partu super lidí.
V úterý 17.07.07 ve 23:00 jsme s Tomášem a jeho tátou dorazili k jihlavskému Tescu, kde už na nás čekal Jirka Fordem Maxíkem a dalšími padáčkáři -Alešem, Mirkem, Michalem, Davidem a Pavlem. Říkala jsem si proč se odjezd tentokrát o hodinku odsunul. Po Jiříkově příjezdu se to vysvětlilo. Jeden člen výpravy si myslel, že se jede o den později - ve středu, svůj omyl napravil bleskovým sbalením a byla z toho jen hodinka zpoždění, to se může stát každému.
 Cesta utíkala jako voda, protože s Fordíkem se cestuje v naprosté pohodě.
Po cestě Jiřík udělal referendum, jestli jet do Tolminu k Vilimu a nebo do Nové Gorici na Liak. Vyhrál to Liak a naše cesta směřovala do stejnojmenného kempu kousek od Nové Gorici. Jedna ze zastávek byla u krásného jezera, kde se chtěl Jiřík vykoupat. Voda byla ale tak studená, že si to raději rozmyslel.
Brzy ráno jsme dorazili do kempu zvaný a začali stavět stany. Hádejte, kdo asi foukal madrace? Nechali to opět na mě a skvěle se při tom všichni bavili. Nejlepší na závěr bylo to, že poté co jsem pracně nafoukla naši madračku, David vytáhl ruční vysavač a zeptal se:,,Proč si to nenafoukla vysavačem?“ Asi si dovedete představit,co se mi v tu chvíli honilo hlavou. Mezi tím se na nás víc a víc usmívalo sluníčko, tak nezbývalo nic jiného, než naložit naše milé padáčky a vyrazit s Maxíkem na kopec na ranní sletík.
Liak se mi líbí jak perfektní startovačkou, tak i skvělou přistávačkou. Postupně jsme do toho všichni naskákali, sletík na rozlétání to byl pěkný, objevovala se i první termika, ale nedala se ještě utočit. Druhý start nám to všechno vynahradil, jižní svah se skvěle nahříval a termika začínala fungovat. Kroužila jsem si pěkně nad kopcem a najednou koukám, jak vedle mě plachtí krásný orel skalní, ten měl ale rozpětí. Zachovala jsem velký respekt, protože nedávno nám kamarád vyprávěl, jak ho v Itálii napadl orel a potrhal mu padáček. Možná to bylo tím, že měl někde poblíž hnízdo, ale i tak je lepší si držet odstup. Řeknu Vám, kroužení s orlem, to byl největší zážitek z celého dne.
 Ze začátku byli všichni ustrojeni v kombinézách, ale po dvou letech si už kombinézy nikdo nebral a létalo se jen v kraťasech. Evropu zrovna sužovala hrozná horka, až 39°. I v 1000 metrech vário ukazovalo třicítku. Večer se naše partička dohodla, že se pojedeme koupat. Mirek doporučil jezírko nedaleko Ozeljanu, které jsme pak navštěvovali každý den.Vždycky všichni s radostí naskákali do vody a to včetně basy Radegastu. Po pohodovém koupáníčku naše cesta směřovala do místní pizzerie, kde si každý objednal jeho oblíbenou pizzu a dobré vínečko. No a na závěr dne nesměl chybět ani večírek v kempu, který byl velmi decentní, jelikož každý byl unavený z cesty.
Ve čtvrtek nás brzy ráno probudily sluneční paprsky, které předpovídaly, že bude opět letový den. Po dobré snídani Jiřík vyhlásil odjezd na kopec. Při cestě nahoru si pokaždé nabíráme do pet lahví studenou vodu u studánky, ale co nás nemile překvapilo bylo to, že studánka vyschla. Nezbývalo nic jiného, než najít jiný zdroj vody. Slovinci jsou přátelští lidé a navedli nás k jednomu napajedlu, kde pramenila pitná voda.
Podmínky pro lítání vypadaly skutečně nádherně a taky tomu tak bylo. Nemělo cenu na nic čekat, zbývalo jen rozbalit naše letadla a hurá do vzduchu. Létalo to opravdu skvěle, já jsem po dvou hodinách a třiceti minutách dobrovolně přistála. Bolelo mě úplně všechno, hlavně pravá ruka od točení stoupáků. Pozitivní bylo to, že únava pravé ruky mě donutila naučit se točit stoupáky i doleva. Nejdéle polétal David, který se nemohl nabažil létání nad kopcem a přistával po čtyřech hodinách. Přestože měl na noze opálené vário, vypadal spokojeně. Po odpočinku, kdo chtěl, jel ještě nahoru si polétat. Létat se dalo až do večera a tento den by to snad nosilo i dveře od chlíva.
 Večer následovalo jezírko, kde jsme ze sebe udělali živočichy a mohl nastat večírek, ostatně jako každý den. Už první večer jsme z prázdných láhví od piva založili pyramidu a ta pomalu ale jistě začínala nabírat výšku.
Na pátek se naplánoval, ranní výlet k moři, vzdálenému tak čtyřicet minut jízdy autem. Brzy ráno nás probudila opět síla sluníčka a dala znamení,to pude. Naskákali jsme do auta a kolem deváté ráno nás Jiřík vyložil u moře poblíž přístavu. Tak hurá do vody. Samozřejmě jsme si našli ten nejhorší vstup, tak nám nezbývalo nic jiného, než do vody skočit ze skály, trochu to odnesly nohy, jinak v pohodě. Zpočátku jsem si myslela,že se někde poblíž potopil tanker a do moře vytekla ropa. Voda se jevila dost kalná, ale prý tím, že se tam mísí slaná voda se sladkou. Dvouhodinové koupání nám to úplně stačilo a jelo se zpátky. V poledne už naše letadla stála na startu a byla celá nedočkavá, kdy až poletí. Létání se opět každý nabažil do sytosti. Chtěla jsem si splnit svůj sen a vytočit alespoň dvě stě metrů nad kopec a to se podařilo. Kochala jsem se krásnou krajinou, nádhera. Večer se huplo k jezírku na očistu a opět byl večírek, aby naše pyramida zase trochu povyrostla. V sobotu se počasí opět vydařilo a krásně to létalo. Jelikož v neděli začínaly paraglidingové závody Slovenia Open, začínali se zde sjíždět účastníci závodu. Na přistávačce jsme s Alešem vyčuchali, že budou dávat přihlášeným závodníkům trička a protože se nám líbily chtěli jsme je taky. To víte, když si vezme ženská něco do hlavy… Ať jsem se snažila jak chtěla, zkoušela na ně smutný oči, nic nepomáhalo.
 Ve vzduchu se mi hned zlepšila nálada, po startu to šlo tak krásně nahoru, letěla jsem k jeskyni a začala točit. Šlo to v jednom kuse nahoru až mi vário ukazovalo čtyři sta padesát nad kopec. Pak mi stoupáček někam utekl, ale i tak je to pro mě velký úspěch, protože jsem konečně začala chápat, jak se ta termika točí. Po hodině a půl se začaly ozývat moje ruce a dávaly mi znamení, že bych měla jít dolů. Pro příště vím, že musím začít posilovat. Ani tento den nesmělo chybět jezírko ani místní pizzerie.
Večer do kempu najížděli samí závodníci a hned vedle nás vztyčili vlajku Mac Para, asi jim bylo hned jasný, kam patříme. V neděli ráno si každý sbalil své věci a vyrazilo se na kopec a pak k domovu. Pro jistotu Jiří zastavil na přistávačce, jestli nám ty trička přece jenom neprodají. Tak dlouho jsme je přemlouvali, až se nad námi slitovali a prodali je za 6 kč (tedy euro). Jak málo stačí k dětské radosti!!!!
Na startu jsme zjistili, že tak „mocno picha“,že i závodníci vyčkávají a vyrazili jsme k domovu.
Při cestě zpátky jsme navštívili letový terén Kobala, že bychom si sletěli nad Tolminem. Tady taky příliš foukalo a tak se jelo dál. Nechyběla ani tadiční zastávka u jezera v horách a samozřejmě pizzerie.
Slovinsko jsem letošní rok navštívila již třikrát, ale tento výlet hodnotím jako jeden z nejlepších. V hlavě mi zůstane navždy spousta nezapomenutelných zážitků a to nejen z létání.
|
|
